Written by

Zahrajte si čáru. S céčky nebo bez nich

Ostatní retrohraní| Views: 727

Čára je prastará hra, kterou hráli vášnivě už naši prapradědečkové. Pokračovali v tom i naši rodiče a pak i my samotní. Princip je jednoduchý a roky neměnný – z určité vzdálenosti se něčím hází k čáře. Kdysi se používaly hlavně kamínky, fazole, drobné mince a ve zlaté éře Husákových dětí to byly nedostatková céčka. Kdo se trefil nejblíž k čáře, bral všechno. Boj o céčka byl za socíku na ostří nože. Kdo měl na krku náhrdelník z céček, byl král. Ta doba je už naštěstí pryč, ale čára je skvělá hra dodnes. 

Při čáře se rozvíjí postřeh a pohotovost. Potřebujete alespoň dva hráče, maximum je pět. Jako pomůcky využijete křídu, klacík, fazole, mince nebo céčka. To, čím házíte, by všechno mělo mít zhruba stejný tvar a velikost. Hraje se různě, třeba na 10 kol. Hráči mají např. po 10 kamíncích a v každém kole každý z nich hodí jeden.

Kdo je nejblíž, bere vše. I když tomu samozřejmě předchází dohadování na konci každého kola. Debaty k této hře zkrátka patří stejně jako interpelace k parlamentu. A často jsou hádky o to, kdo je blíž, dost plamenné. Zvlášť když není po ruce metr (a ten není po ruce nikdy, že?). Když se nejste schopni domluvit, kdo je blíž, nebo dva hráči opravdu hodili stejně, přichází na řadu tzv. rozstřel – to oba hráči hodí znovu a vyhrává ten, který je blíž čáře.

Na základce jsme hrávali čáru s céčky na záchodě nebo na školních chodbách, kde byly dlaždice nebo linoleum. Start i samotná čára se tak snadno určovala podle čar vytvořených přímo na podlaze. Venku na chodníku pomůže křída.

Céčka
Kdo neměl za éry Husákových dětí céčka, jako by nebyl. Byly to plastové výlisky ve tvaru písmene C, které se daly spojovat. Později se vyráběly i jiné písmena a tvary (třeba paragrafy). V 80. a 90. letech minulého století měla céčka sloužit jen jako součást závěsů do oken a dveří nebo držák záclon, ale stal se z nich hit.

Největší frajeři na základce je nosili kolem krku jako řetězy a vypadali jako černošští rapeři z Bronxu. Kolem céček se rozpoutalo šílenství a nebylo jediného magora, který by z nich měl jen ten závěs do dveří. S céčky se obchodovalo, vyměňovalo, soutěžilo. Barter jako vyšitý. Dospěláci měli bony, děti zase céčka (i když se nezřídka za podpultovky nebo na úřadech uplácelo i ceněnými céčky). A právě čára byla jednou z příležitostí, jak získat céčka při hazardu a rozšířit tak své zásoby od „movitějších“ spolužáků. Od roku 2010 už se zase vyrábějí a můžete je koupit leckde.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *